Projet na motorce Rakousko, Maďarsko, Srbsko, Rumunsko, Chorvatsko a Slovinsko?  Že tohle musí být zaručeně jen sen? Nemusí! 

V polovině srpna letošního roku se manželé Kašparovi vydali na cestu po Evropě vstříc novým zážitkům. Ujeli více než 4000 km a na cestě byli 11 dní.

S sebou si nezapomněli zabalit GPS tracker NCL 21, který jsme jim zapůjčili.

 

Jak vás napadlo jet zrovna takovouto trasu? Jeli jste přesně podle plánu, nebo jste trasu průběžně měnili podle nálady?

Rumunská Transalpina a Fagaraš je snem každého motorkáře. Také jsme jeli na doporučení přátel, kteří tam jezdí na motorkách – veteránech. Až na pár drobných odchylek jsme jeli podle předem promyšleného plánu.

Jeli jste takto poprvé, nebo již máte s podobným výletem zkušenosti?

Na motorce s manželem jezdíme od té doby, co se známe. Čechy máme projeté křížem krážem. Vyjíždíme i do Rakouska, Polska, nebo na Slovensko, ale na takto dlouhou a náročnou cestu jsme se vydali poprvé.

Jak a jak dlouho probíhá vaše příprava na cesty?

Příprava na cestu probíhala asi rok. Na původní motorce (Ymaha V-Max) jsme dělali generálku, ale ta se nakonec nestihla. Je to veterán a náhradní díly jsme sháněli kde se dalo. Koupili jsme tedy jinou motorku (BMW GS 1200 R) s tím, že jí po této cestě a sezoně prodáme. Nakonec jsme zjistili, že se u nás asi zatím usídlí na trvalo. Intenzivně jsme se připravovali poslední půlrok. Očkování, plánování trasy, ubytování, nákup stanu a spacáků. Spali jsme nejvíce v kempech a taky v posteli u jedné moc milé paní v Rumunsku.

Kolik motorek s vámi jelo? Představuji si partu motorkářů…

Já a můj manžel, jako jediný řidič, na jedné motorce. Byl to sice trochu risk, ale jelikož naši přátelé mají malé děti, nevhodnou motorku a málo času, vydali jsme se jen sami dva.

Která ze zemí, které jste navštívili na vás zapůsobila nejvíc? Byly znát nějaké rozdíly mezi lidmi v různých státech?

Když opomenu jako největší zážitek Transalpinu a Fagaraš v Rumunsku, tak nás nejvíce nadchlo Srbsko. V Maidan Peku jsme narazili na nádherný pískovcový důl a cesta podél Dunaje byla naprosto skvostná. Co se týče lidí a jejich chování, tak jsme se všude setkali s pohostinností a dobrým přístupem. Jen Maďarsko nás negativně zaskočilo svojí arogancí. Pak také neradi vzpomínáme na velkou frontu a přístup celníků v Srbsku. To bylo, jako bychom se vrátili o několik let dozadu.

Zažili jste nějaký nepříjemný zážitek, na který nevzpomínáte v nejlepším?

Až na pár drobností se nám nepříjemné zážitky po celou cestu vyhýbaly. Ale jedna věc nás přece jen trochu zasáhla. Byla to naše poslední noc, kterou jsme už trávili v Čechách. Měli jsme za sebou již poměrně dlouhou cestu ze Slovinska, a tak nešlo dojet až domů. Zakempovali jsme v kempu na Lipně. Celý den jsme nic nejedli, byli jsme unavení a tak nás jako první zajímala sprcha a jídlo. Slečna na recepci na nás koukala jako bychom spadli z Marsu. Co že to je za otázky, vše je přece samozřejmost. Zaplatili jsme poměrně vysokou částku a šli postavit stan. Konečně nastal čas zasytit žaludky, dát si české pivo a náhle nastal problém. V restauraci se na nás obořili, že už nám nic k jídlu nedají a jestli chceme něco k pití, tak rychle, protože číšníkovi jede za chvilku autobus a zavírá. A to bylo teprve kolem pěti odpoledne. Vyfasovali jsme tedy pivo a brambůrky a s údivem jsme odkráčeli ke stanu. Se snídaní to bylo podobné. Čemu se prý divíme, za celou sezonu toho mají dost, tak co bychom téměř na konci chtěli. Nakonec jsme za nevalnou snídani zaplatili to, za co bychom měli v Rumunsku dva obědy. 

Co vás vedlo k tomu zapůjčit si jednotku a jak jste se o této možnosti dozvěděli?

Jednotku jsme volili z důvodu bezpečnosti. Máme firmu, co se zabývá mimo jiné i zabezpečením aut a objektů, proto jsme hledali alternativu něčeho vhodného na motorku. Chtěli jsme, aby naši cestu mohli sledovat naši rodiče a tím je trochu uklidnit, když už jsme tedy jeli sami. Hlavním důvodem bylo ale to, aby náš kamarád, který naši cestu sledoval, věděl, kam má dorazit v případě poruchy.

Jak jste během cesty řešili nabíjení jednotky?

Nabíjení jednotky, telefonů, foťáků a interkomů na motorku jsme řešili solární outdoorovou powerbankou. A pokud to šlo, tak přímo ze sítě.

Kdo všechno vaši cestu sledoval? Příbuzní a přátelé, nebo jste ji sdíleli s širší veřejností na sociálních sítích?

Naši cestu sledovali rodiče a již zmíněný kamarád pro případ nouze.

Lidé dnes cestují všemi možnými způsoby. Proč zrovna motorka?

Proč zrovna motorka? Cestování na motorce je prostě úplně o něčem jiném. Než se člověk někam dostane autem, tak to kvůli kolonám a různým omezením trvá mnohem delší dobu. Můj manžel s nadsázkou říká, že když před garáží sedneme na motorku, už v tu chvíli jsme na dovolené. Motorka je kontaktní, máte pocit, že veškeré dění je vám na dosah ruky, že jste součástí okolní přírody. Motorka je pro nás důležitější, než pro mnohé drahé auto. Mimochodem, pokud nebudu počítat novou firemní dodávku, tak osobní auto máme pouze jedno, je to starý dědeček a používáme ho pouze na to nejnutnější.

Máte v plánu podniknout další takovou cestu? Pokud ano, kam to bude?

Pokud máme nějaké volno a přeje počasí, tak jezdíme vlastně pořád a víkendy tak máme předem jasné dlouho dopředu. Příští rok plánujeme takové kolečko. ČR – Ukrajina (Pripjať) – Rusko – Gruzie – Turecko – Bulharsko – Srbsko – Maďarsko – Rakousko – ČR. Je to zhruba 7000 km. Má to ale jeden háček. Rádi bychom už necestovali sami. A to hlavně kvůli bezpečnosti. Proto bychom byli rádi, kdyby se našli stejní nadšenci jako jsem já a manžel. Třeba i touto cestou.

Co byste ráda řekla závěrem?

Cesta to byla velmi náročná. Někdy jsme ani nevěděli, kde budeme spát, protože například v Srbsku kempů nebylo tolik. Ale stálo to rozhodně za to a na tu trochu nepohodlí člověk rychle zapomene. Rozhodně to není pro každého a člověk musí také něco natrénovat, než se na takovouto cestu vydá. Tato cesta velmi posílila náš vztah s manželem, protože až tam zjistíte, že jste odkázáni pouze jeden na druhého. Musíte si naprosto důvěřovat. Já manželovi jako řidiči, a on mě v tom, že se nesesypu z prvního problému. Člověk musí počítat s riziky a s těmi do toho jít. Ale to, co člověk zažije, je naprosto nezapomenutelné.

 

Chystáte se na cestu? Chcete dát ostatním také vědět, kde zrovna jste? Půjčte si tracker NCL 21.